Revizor (Nikolaj Vasiljevič Gogol)
| premiéra 28.4.2009 | derniéra 11.11.2009 |
| hráno 4x | galerie galerie |
| ...z programu od PaedDr. Heleny Východské | |
| „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!...“ |
"Toto bolestné zvolání nešťastného hejtmana zaznívá do rozesmátých řad divadelních návštěvníků už 173 let. Na počátku třetího tisíciletí, stejně jako v roce 1836, kdy sedmadvacetiletý Gogol svou geniální komedii napsal, zní dvě prosté věty stále stejně působivě a stále stejně zahanbují. Revizora jsem viděla mnohokrát – v nastudování ruském, českém, profesionálním, amatérském, klasickém i alternativním. Nikdy se však v posledních minutách představení nezbavím toho napětí a očekávání diváckého šoku, při němž všem kulturním lidem ztuhne smích na rtech. Je možné, aby všechno to směšné, nízké, hloupé, nedokonalé, pokrytecké a marnivé bylo o nás, o lidech 21. století?
Nevím, jestli je někdo z nás ochoten dobrovolně se ztotožnit alespoň s jednou libovolnou postavou Gogolova díla. Zvláštnost všech, s nimiž nás Gogol seznamuje kdesi ve vzdálené ruské gubernii, totiž tkví v tom, že mezi nimi není nikdo „dobrý“. Nikdo poctivý, nikdo charakterní, nikdo nadaný nebo alespoň pracovitý. Přesto všechno je nepochybné, že v průběhu nanejvýš trapného příběhu, který něco přes dvě hodiny prožíváme spolu se všemi postavami na jevišti, všichni podlehneme v nějakém nepostřehnutelném okamžiku obyčejným lidským sympatiím. Ale jak to, když je to všechno tak nízké?! Jak to nazvat, jak tomu říkat?! Nevím. To nejspíš Nikolaj Vasiljevič Gogol dosáhl přesně toho, co měl v úmyslu - probudil to horší v nás.
Kdo by za normálních okolností chtěl hájit úplatného hejtmana, který je jedním z hlavních hrdinů divadelní hry a také skvělou uměleckou zkratkou pro povrchního člověka s pokřiveným charakterem! Přesto však časem pocítíte dojetí nad jeho „lidským“ neštěstím a lítost nad skutečností, že byl podveden někým ještě pokřivenějším. Také všichni úředníci ve městě, které Gogol ve hře nikdy nepojmenuje (a kdo na světě může říci, že takové město nezná?!), jsou sebrankou opravdu vybranou. Poštmistr, školní inspektor, městský písař a všichni ostatní – to je úžasná galerie neschopnosti a hlupáctví. A přece… Jakoby při představení někde v nás vznikl pocit, že všechno na nich je lidské, a spíš úsměvné než nesnesitelné. A co Chlestakov?! Hlavní protagonista hry na revizora, mladý petrohradský úředník. Člověk je to mělký, vychytralý, bezcharakterní, chtivý a marnivý, ale nikdo z nás nemůže poctivě říci, že na samém konci hry mu nepřeje úspěšný útěk z města a záchranu „všivé“ kůže. A nakonec je tu ještě někdo. Někdo v pozadí. Ve všech velkých Gogolových dílech je to vždy někdo nenápadný, a přece tak důležitý. Skutečná zkratka charakteru, zosobněný symbol nebo, dovolte mi prosím tento výraz, svého druhu koncentrát. Chlestakovův sluha Osip. Na pochybeném společenském žebříčku lidské (ruské?) společnosti stojí jistě nejníže, ale věc se má tak, že všechny strčí do kapsy. Je to on, kdo vždy první pochopí, v čem tkví nedorozumění, v čem je nebezpečí a jak z něho ven. Je to on, kdo uvolňuje napětí kulminujícího dramatického tvaru, jehož se při vší osobitosti Gogol vždy přidržuje, a svému pánu v pravou chvíli navrhuje útěk z města a konec konců i z děje dramatu jako takového. Osipovy pohnutky samozřejmě s předstihem chápou i všichni diváci, a snad právě proto se obávám, že jejich dojem z ničemného sluhy je možná i uznalý a pobavený.
Takoví jsou hrdinové Gogolovy hry „Revizor“ – lidé dvojí tváře a dvojího smýšlení. Takové lidi viděl autor kolem sebe v polovině 19. století a je bláhové si nalhávat, že my takoví nejsme. Jak jinak si vysvětlit pocity dojetí, pobavení a uznání, které nás, uvidíte sami, při hře doslova „dostanou“. Na konci představení se dobře bavíme, smějeme se naplno - to všechno hloupé na jevišti je přece tak směšné, tak vzdálené a tak dávno… A pak to přijde. „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“
Inu, pěknou zábavu!"
| Hejtman | Miroslav Breitfelder |
| Anna | Kristýna Bukvaldová |
| Marja | Tereza Steinbachová |
| Chlestakov | Ondřej Burián |
| školní inspektor | Jana Němá |
| soudce | Stanislav Filip |
| správce | Radek Špinka coby host |
| poštmistr | Tomáš Kočárek |
| Dobčinskij | Markéta S. Pokorná |
| Bobčinskij | Jana Ordáňová |
| Osip | Martin Urbánek |
| lékař | Luboš Vávra |
| Svistunov | Kateřina Janovcová |
| Miška | Kateřina Janovcová |
| náčelník policie | Martina Kopůnová |
| číšník | Martina Kopůnová |
| inspice | Gabriela Vaňková |
| hudba | Metalurg |
| režie | Vlastimil Fidler |
Představení, které bylo průlomem. Po nepříjemném zážitku na festivalu Na rynku (podle názoru poroty jsme měli činnost souboru ukončit a věnovat se něčemu jinému) jsme se takovému názoru postavili čelem a přišli jsme s hrou náročnou herecky i režijně. V roli Chlestakova exceloval Ondřej Burián a vysloužil si tak titul legenda souboru. Zvláštností byla i hudba speciálně zkomponovaná a nahraná pro toto představení z dílny brněnské skupiny Metalurg, skladba Pohřeb Alexandra Něvského podtrhla již tak velmi působivý závěr. Inscenace se tak vydařila, že jsme ji po letech obnovili.
Po takovém úspěchu jsme názor poroty na ukončení činnosti oslyšeli - a to je dobře.
soubor v Jindřichovicích v době přípravy Revizora
